Ženské emoce jsou něco, o čem bychom mohli mluvit hodiny, a stejně bychom je všechny nevystihli. Jsou totiž nádherně složité, hluboké a také pestré. Podle mě jsou to právě emoce, které nás dělají silnými a zároveň zranitelnými. A to je kouzlo, které stojí za to si uvědomit. Každá z nás má svoje momenty, kdy je na vrcholu světa, a pak ty, kdy by nejradši zalezla pod deku a schovala se před vším a všemi. A víte co? To je v pořádku. Emoce nás definují, dávají našemu životu barvy, směr i hloubku. Někdy si myslím, že nejkrásnější na emocích je to, že nám ukazují, že opravdu žijeme.
Že nás něco dojímá, že milujeme, že se naštveme, že si dovolíme být zranitelné. Přijmout své emoce je podle mě první krok k tomu, abychom se cítily dobře samy se sebou. Někdy to ale není jednoduché. Žijeme v době, kdy se od nás očekává, že budeme pořád silné, úspěšné, usměvavé a vyrovnané. Ale co když to tak zrovna necítíme? Podle mě je důležité si dovolit být taková, jaká zrovna jsme. Bez přetvářky, bez pocitu, že musíme někomu něco dokazovat. Já osobně mám nejradši chvíle, kdy si sednu, uvařím si čaj a nechám svoje emoce, aby prostě byly. Nepotlačuju je, neodsuzuji je. Prostě je přijímám.
Někdy pláču u filmu, který jsem viděla už desetkrát, jindy mě dojme jen pohled na rozkvetlý strom. A jindy se smíchy válím po zemi, protože někdo řekl něco úplně absurdního. A to všechno je podle mě v pořádku. Myslím, že je dobré si připomenout, že emoce nejsou slabost. Jsou naopak důkazem naší síly, naší schopnosti cítit a prožívat. Když je budeme potlačovat, ztratíme kousek sebe. A to by byla škoda, nemyslíte? Takže, milé ženy, dovolte si cítit. Radovat se, plakat, smát se, rozčilovat se. Emoce jsou naše, patří k nám, a díky nim jsme tím, kým jsme. A to je to nejkrásnější. Buďte za své emoce šťastné, i když je to někdy velice náročné. To vám řekne každá z nás je to tak. Ale je to kromě toho, že je to náročné, je to i krásné.
